Documentation from the exhibition "See what I see", Gallery Entrance in Prague, 2009

K prácím Ivarse Gravlejse jsem měl vždy trochu zvláštní vztah. S Ivarsem se známe dlouho a dost dlouhou dobu mi trvalo než jsem začal uvědomovat, co přesně mně na jeho věcech zajímá a proč je vlastně dělá. Nejsem fotograf ani se nezaměřuji na teorii fotografie ale dělení umění na média je už v dnešní době nejspíš nepodstatné. Tento fakt Ivars svoji činnosti neustále potvrzuje.

Mám dojem, že Ivarsovy práce většinou obsahuji několik rysu, podle kterých je lze bezpečně poznat. Často například používá témata a motivy, které se vyznačují atmosférou jakési společenské nepatřičnosti. Ta nepatřičnost ale vždy vypadá jako cosi důvěrně známého. To je asi důvod proč před těmi fotografiemi často cítíme několikanásobnou trapnost a zároveň zastřenou ale intenzivní ironii kdesi v pozadí. Jako kdyby někdo třetí se celé situaci našeho setkáni s Iversovým dílem smál někde zpovzdáli. Atmosféra nepatřičnosti není nastolena ani s cílem citového vydírání ani pro pobavení diváka. Jsou to jen ukázky toho co vše fotoaparát „tvoří“ v různých situacích a souvislostech.

Překvapuje nás nečekaná tupost celého „vtipu“, která nám brání bez problému se na jeho fotografické výběry dívat. Je to přiliž hloupé a proto jako diváci nevíme jistě, zda se smějeme my nebo on nám a naší nejistotě. V případě tohoto specifického druhu ironie musí nastat něco jako spiknutí diváka s autorem, kdy divák přistupuje na to, že se bude bavit na svůj účet. A to je právě to s čím Ivars pracuje.

To vše podtrhuje i fakt, že často tematizuje médium fotky a postavu fotografa. Jako v případě výstavy Medium is a message připravenou ve spolupráci s Avdějem Ter-Oganianem. Jedná se o sérii fotografii kvalitních fotografických přístrojů různých značek, kterou autor vždy komentuje poznámkou o tom, že je to výstava vytvořena speciálně pro fotografy. Ti totiž při pohledu na ně, neudrží kontemplativní odstup a začínají diskutovat o výhodách a nevýhodách jednotlivých kousku a důkladně probírat jejich vlastnosti.

Nedávno skončilo roční období, kdy Ivars při práci v jednom z předních českých deníků důsledně porušoval etický kodex dokumentárního fotografa. Upravoval fotografie v novinách kde pracoval tak aby se toho foto editor nemohl povšimnout. Výsledkem byla výstava Moje noviny v galerii NoD, ukazující drobné i poměrně zásadní odchylky od reálných situaci v novinových fotografiích. Ukazuje manipulaci obsaženou v mediálních obrazech a opět nás přivádí k fotoaparátu a postavě fotografa jakožto zprostředkovatelů reality.

Výstava See What I See je naopak výstavou kde o motiv na fotografii vůbec nejde. Relevantní je defekt, který fotografický obraz obsahuje. Jsou to textové a obrazové popisy různých způsobu poškození zraku, vizuální převyprávění zrakových problému s pomoci manipulované fotky. Řada reálných obrazu, které ale nelze vyfotit. Lze je jen napodobit. Problém najednou netkví ve fotoaparátu. Opět tu cítíme přítomnost onoho stupidního humoru, nejde však jen o jakousi hru na fotografickou výstavu nebo jen o lékařskou zprávu přenesenou do situace současného uměleckého provozu. Téma je evidentně hlubší, jen si s nim musíme poradit sami. A fotograf nám s tím nepomůže.

Člověk si v té chvíli nechtěně a docela nevhodně vzpomene na výrok Franka Stelly „to co vidíte, je to co vidíte“. Ovšem v tomhle případě je to obráceně: „to co nevidíte, je to co nevidíte“.

Vasil Artamonov